(15. 8. 1914 – 25. 3. 1991)

Zakladatel komunity Emmanuel Pierre Goursat se narodil v Paříži na svátek Nanebevzetí Panny Marie, dne 15. 8. 1914. Jeho Otec Victor Goursat byl karikaturista a velmi brzy rodinu opustil, matka Marie se statečně celý život starala o Pierra a o jeho o rok mladšího bratra Bernarda. Vedla v Paříži rodinný penzion, byla zbožná a víru se snažila předat i svým synům. Měla hluboký vztah k Panně Marii a úctu k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu.

Pierre rozchodem rodičů velmi trpěl a hluboce ho zasáhla také bratrova smrt v roce 1926, ale ve víře v dospívání spíše ochladl. Vlastní utrpení ho později disponovalo k soucítění s lidmi jakkoliv strádajícími. Měl křehké zdraví, trpěl tuberkulózou, ale byl umělecky nadaný, a proto se věnoval studiu umění, historie a archeologie.

Důležitým okamžikem v jeho životě bylo jeho obrácení v roce 1933. Byl právě v sanatoriu v alpském Plateau d’Assy (asi 20 km od Chamonix), když pocítil přítomnost svého zesnulého bratra. O své zkušenosti říká: „Najednou jsem pocítil s nebývalou intenzitou přítomnost svého bratra. A jako by mi říkal:

,Už na mě moc nemyslíš, protože jsi příliš pyšný.‘ Jako by byl v tu chvíli skutečně přítomen. Padl jsem na kolena u své postele, a když jsem se zvedl, byl jsem úplně proměněný.“

citováno z: Kohn, Francis. Prier 15 jours avec Pierre Goursat

Po této zkušenosti chtěl žít Pierre s Bohem, ale necítil se povolaný ke kněžství. Naopak chtěl zůstat laikem, který žije ve světě, ale adoruje před Nejsvětější svátostí, modlí se a pak evangelizuje. Byla to důležitá intuice dávno před II. vatikánským koncilem, který k aktivitě laiků později vyzývá.

V roce 1943 ho zaujala kniha France, pays de mission? (Francie jako misionářské území?) od Henri Godina a Yvana Daniela. Spolu s pařížským arcibiskupem Suhardem sdíleli touhu po evangelizaci Francie, která postupně opouštěla své křesťanské přesvědčení a praxi. Pierre se snažil šířit evangelium skrze své profese, především ve světě knih, filmu a sdělovacích prostředků. Byl filmovým kritikem, dokonce předsedou Katolické rady francouzského filmu, která udělovala filmům osvědčení o jejich morální hodnotě. S rostoucí krizí francouzské společnosti i církve v 60. letech byla Pierrova pozice v radě stále náročnější, proto ji v roce 1970 opustil. Koupil si starší loď (péniche), zakotvil ji u jednoho mostu v pařížské čtvrti Neuilly a přestěhoval se na ni. Přijímal zde, stejně jako již dříve na jiných místech, lidi na okraji společnosti, narkomany, především mladé, a věnoval se jim.

Byl to člověk plný energie navzdory fyzické slabosti, měl smysl pro humor a i přes svou ostýchavost a nenápdnost byl v kontaktu s mnoha lidmi napříč celou společností. Jeho status věřícího laika mu umožňoval být nablízku lidem, kteří by se nikdy nesvěřili knězi, ale svědectví „jednoho z nich“ je dokázalo oslovit. Nikdy se nestal výraznou osobností nějaké skupiny, naopak působil v ústraní skrze jednoduchý způsob života.

„Pierre byl nenápadný, to je pravda, ale navzdory svému špatnému zdravotnímu stavu a tělesné nedostatečnosti, i když chtěl ustupovat do pozadí před Bohem a druhými lidmi, byl to rozhodný a odhodlaný muž s jasnými myšlenkami a nápady, který nepovolí a umí se bít. Na druhé straně je to paradox víry, jak čteme v evangeliu: „Moje síla se rozvíjí v slabosti.“ Pierre si byl jasně vědom své bezmoci, ale podobně jako svatá Terezie z Lisieux věděl, že být malý není na překážku, pokud člověk přijme, že se musí nechat pozvedat a vnitřně proměňovat. Často říkal: „Dokud člověk nepochopí, že je ubožák, nepochopil vůbec nic.“ Francis Kohn, kněz komunity Emmanuel

V roce 1971 se Pierre seznámil s hnutím charizmatické obnovy a v únoru 1972 prožil spolu s mladou medičkou Martinou Laffitovou v jednom společenství takzvané vylití Ducha svatého. Byla to nová zkušenost víry, obnoveného vztahu s Bohem, oživení milostí obdržených při křtu. Přes věkový rozdíl zakusili Pierre s Martinou blízký sourozenecký vztah a začali se společně modlit každý den. V květnu přizvali několik mladých lidí a vytvořili společenství modlitby a sdílení. Postupně se k nim přidávalo více a více lidí, až se po roce scházeli dokonce v počtu 500! Pierre se po čtyřicetiletém hledání svého skutečného povolání ocitá uprostřed mladých lidí, kteří jsou zapáleni pro Krista a sjednoceni v touze evangelizovat. Postupně vzniká komunita Emmanuel. Její modlitební skupiny se šíří po celé Paříži, později do dalších měst Francie a brzy i skrze studentské stáže dále do Evropy. Dnes je komunita Emmanuel přítomna na všech kontinentech světa.

„Nejdůležitějším charismatem je zdravý rozum.“

Pierre stojí v čele komunity po dobu, kdy je to nezbytně nutné, aby se upevnila ve svém povolání. Jsou součástí charizmatického hnutí a existují vedle dalších nových komunit, které se v té době zvláště ve Francii rodí. Pierre založil evangelizační časopis Il est vivant (On je živý), stará se, aby byla vyvážena modlitba, zvláště adorace před Nejsvětější svátostí, soucítění s potřebnými lidmi a evangelizace, žije naplno to, k čemu ho Pán postupně vede. Tajemství Emmanuele, Boha s námi v každé situaci, se šíří a propojuje také s úctou k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu poté, co se duchovním centrem komunity stává poutní místo Paray-le-Monial.

„Radost získáme, když budeme žít ve společenství třech nebo čtyř lidí, poneseme si navzájem svá břemena, tak jak praví Písmo: „Vždyť mé jho netlačí a mé břemeno netíží“. Proto vám stále znovu opakuji: milujte se navzájem – jsem dětinský jako svatý Jan – milujte se navzájem a potom bude vše dobré.“ Rozhovor s Pierrem Goursatem, 13. března 1976

Od poloviny 80. let se Pierrův zdravotní stav zhoršil. Vzdal se tedy vedení komunity a zůstal až do konce života v ústraní. Čas trávil především modlitbou, ale protože se jeho loď (péniche) stala administrativním centrem komunity, byl i nadále v kontaktu s bratry a sestrami, kteří se o něho starali a chodili ho navštěvovat. Zemřel tiše ráno 25. 3. 1991, v pondělí svatého týdne. Pohřební obřad se konal v kostele Nejsvětější Trojice v Paříži o dva dny později, zúčastnilo se ho velké množství lidí, kněží i biskupů. Kostel byl právě v rekonstrukci a lešení se stalo symbolem obnovované církve, které Pierre zasvětil svůj život. Pochován byl Pierre na zelený čtvrtek na hřbitově v Paray-le-Monial.

„Pierre trávil dlouhé hodiny při modlitbě, jak ve dne, tak v noci, a to v době, která adoraci zrovna moc nepřála. Pro něj to byl naprosto základní zdroj. V modlitbě mu Pán ukazoval veškerou bídu světa – materiální, ale také duchovní – žízeň a hlad po Bohu. Důsledkem takového soucítění je evangelizace: všemi prostředky, ze všech sil hlásat radostnou zvěst ve všech místech, zvláště v těch, jež jsou od církve nejvíce vzdálena. Pierrovo srdce bylo naplněno utrpením Boha, který vidí, kolik duší je od Něj daleko. Pierre byl jako duchovní člověk nohama na zemi a nikdy neodděloval přirozenost od milosti.“

–

PROCES BLAHOŘEČENÍ

V lednu roku 2010 byl Pierre Goursat prohlášen za Božího služebníka a v pařížské diecézi byl otevřen proces jeho blahořečení. První etapa shromažďování dokumentů a svědectví o svatosti jeho života skončila v prosinci 2015. Podařilo se sestavit objemný dokument, který čítá přibližně 12 000 stran. Tento spis je sestaven z oficiální dokumentace od počátku procesu, z dokladů potvrzujících pověst svatosti Pierra Goursata (více než 300 svědectví o milostech obdržených díky jeho přímluvě, další důležité skutečnosti, například jedna zvláštní věc: v Paray-le-Monial byla zakoupena stovka pohřebních míst a 53 osob už bylo pohřbeno blízko Pierrova hrobu), z historických dokumentů z komunitních archívů a ze svědectví o jeho osobnosti, spiritualitě a ctnostech atp. Začala tedy druhá etapa procesu, vedená nyní Kongregací pro blahořečení a svatořečení v Římě.

MODLITBA K BLAHOŘEČENÍ PIERRA GOURSATA

Pane Ježíši, prosíme Tě za blahořečení Pierra Goursata. Měl hlubokou touhu po spáse duší a velkou lásku k církvi, usiloval s vírou a nadějí o její duchovní obnovu a o novou evangelizační horlivost. Na jeho přímluvu nám, Pane, uděl milost, abychom Ti zcela důvěřovali, velkomyslně Ti sloužili a plnili Tvou vůli. Daruj nám srdce otevřené pro adoraci, srdce přetékající soucítěním se všemi lidmi a zapal nás ohněm své lásky pro evangelizaci světa. Na přímluvu Božího služebníka Pierra Goursata Tě, Pane, prosíme, abys prokázal svou milost a podporu všem naším bratřím a sestrám, zvláště chudým a zklamaným životem, a také abys utěšil smutné, posilnil slabé a uzdravil nemocné. Svěřujeme Ti zvláště…
Pane Ježíši, prosíme Tě, abys dal poznat všem, kteří se od Tebe vzdálili nebo Tě ještě neznají, nekonečnou lásku svého tichého a pokorného Srdce.

Pokud obdržíte milosti, které je možno přičíst modlitbě k Pierru Goursatovi, kontaktujte nás na této adrese:

Ve Francii:Cause de canonisation de Pierra Goursata, 6 place de la Mairie, 37220 Chézelles, Francie, causepgoursat@emmanuelco.org, +33 (0)2 47 58 57 51

V ČR:Komunita Emmanuel, Lidická 6, 602 00 Brno, pierregoursat@emmanuel.cz

–

„Kupředu, kupředu!“
„Musí to hořet!“

Pierre Goursat

–

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

–

O KOMUNITĚ

PODROBNÝ ŽIVOTOPIS PIERRA GOURSATA